Ráno vstáváme o trochu později než bych chtěl a zapojujeme se na konec hada mířícího k ledovci. Výstup vede po hřebínku nad suťovým polem a pak podél nepříjemného kamene k úpatí ledovce.
Navlékáme se do úvazků a maček, vážem se na lano a začínáme stoupat. Cesta je jasně zřetelná, rozhodně tunejdem první. Postupně nabíráme výšku, ale jde se v pohodě, ani nejsem moc zadýchanej. Po několika pauzách an focení a občerstvení zdoláváme strmější úsek cesty a blížíme se k vrcholovému skalisku, plném lidí.
A to doslova, vzájemné vyhýbání je problém, je jich tu jak někde o pouti. Barča zůstáva na ledovci pod skálou, já s Lenkou a Davidem pokračujem výš, ale před závěrečným výšvihem mě opouští morál a zatímco David jistí Lenku cestou k vrcholové sošce Madony, já se pomalu přesouvám zpátky dolů k Barče.
Dáváme vrcholovou prémii a vyrážíme zpátky dolů... Jde to v pohodě, asi tak do půlky ledovce - pak se objevuje problém! Je moc teplo, sníh rozbřednul a boříme se. Nejdřív sem tam, pak skoro každým krokem. Klopýtáme, padáme, nic moc... Nemluvě o tom, že se kopem mačkama do nohou a tak to odnáší kalhoty a návleky...
Není to nebezpečné, v tomhle ledovci jsou trhliny jen někde a cesta vede obloukem kolem nich - ale je to vrcholně nepříjemné...
Konečně jsme dole! Teď už jen těch dalších asi 300 metrů dolů po kamení a stan a odpočinek... cestou se dohadujem, jak dál, jestli hned dolu, nebo ještě přespat. nakonec to dopadá tak, že David s Lenkou vyráží dolů zua signálem mobilního telefonu a my s Barčou zůstáváme nahoře. A je to dobře! Asi jsem málo pil, nebo jsem se přetáhl, ale tak nějak jsem se z toho všeho sluníčka složil a nebyl schopen vůbec ničeho, ani mluvit jsem nemohl, jen šeptat, a ještě jsem musel mít hlavu něčím přikrytou... Děs, nerad bych to zažil znovu. Barču jsem dost viděsil, byl jsem mimo...
|
